Rohlík

10. září 2018 v 18:55 | Z. B. |  "Básně"
Jsou jako ptáci
Hlodající do rohlíku
Kousek po kousíčku se ptají
"Kdo jsi?"

A ty jsi to pečivo
Pohozené na zem
Nemůžeš s tím nic udělat
Protože nemáš ruce ani nohy
Ani hlavu

"Kdo jsi?
Co jsi zač?"
Chce se ti křičet
Že nemáš absolutní zdání
Ale to těm ptákům pestrobarevným
Vysvětlit nedokážeš

Jelikož to jsou pouze a jenom ptáci
Kteří přistanou
Pojedí
Uždibnou kus tebe
A zase napřáhnou křídla
K dalšímu letu
Tebe nevnímají jako člověka
Ale jako kus potravy
Který jim stál v cestě

Prostě jsi jen obyčejné pečivo
Přestože tě žadoní o víc
Nic dalšího v tobě vidět nedokážou.
 

Meruňková pecka

2. září 2018 v 21:04 | Z. B. |  "Básně"
Ukazováčky před rty
Kluzké žebříky
Ohlížení se za sebe

A najednou stojím
S lidmi, které pořádně neznám
Na střeše světa
Dívám se dolů
A to malé město
Kde jsem celý život strávil
Jako by se ještě zmenšilo
Na velikost meruňkové pecky.

Pijeme cider
A díváme se dolů
Takový pád by nás zabít mohl
Ostatní čůrají ze střechy
A všichni se navzájem držíme
Abychom omylem nespadli

Jsme opilí
A v tu chvíli je celkem jedno
Zda alkoholem či pocity
Mám chuť nakopat všem do koulí
A pak je zlíbat
Vjet jim do mokrých vlasů

Zpíváme neznámé písně
A jen na okamžik
Když se koukám vstříc zkáze
Na oblaky plujícími pod námi
Nepatrný zlomek sekundy
Si připadám skutečně
Hluboce zamilovaný.

Žebrák

30. srpna 2018 v 16:39 | Z. B.
"Jenom jednu minci!
Prosím, počestný pane,
Dejte chudákovi almužnu!"
Ten mě míjí
A pohrdavý úšklebek
Mě zasáhne jako kulka

"Odprejski, žebráku
Nemáš tady u nás místo!"
Křičí obchodnice
S rybami
Dívá se na mě stejně
Jako ten pán bohatý

Sedím na chladné zemi
A čekám s rozprostřeným šátkem
Žebráctví totiž není o bídě
Ani o tragédiích rodiny
Nýbrž o způsob lovu chudiny

Já vlastně nejsem žebrák
Jsem jen lovec
Pozoruji všechny ty kolemjdoucí
A schválně se jim dívám do očí
Abych jako rybář nastolil jejich konec

Stačí, aby se podívaly
A už je mám v pasti

Oni se nakonec nechají usmlouvat
A hodí minci nemohoucímu
Do jeho špinavého, starého šátku

Všechno je to o svalech ve tváři
Jak se usmějete
Jestli umíte falešně plakat
Zda se dokážete ponížit dostatečně
Až na úplné dno
Jak jako herec umíte zazářit

Den se krátí a nastává tma
Ještě poslední duši usmlouvám
Na drobnou pozornost

Já vlastně nejsem žebrák
Jsem jen lovec
Který si vybral
Že nebude žít podle těch nahoře
A dodržovat cyklus života
Raději bude žebrat na ulici
Procházet po světě svobodně
Jako nejšpinavější nicota.
 


Mé tenké přítelkyně

25. srpna 2018 v 23:00 | Z. B. |  "Básně"
Měl jsem plno skvělých přítelkyň
Všechny dlouhé a hubené,
Málem jim šly vidět kosti
A jejich pleť byla bílá jak stěna
Snad jako znak veškeré počestnosti

Byl jsem ale špatný přítel
Moc jsem se s nima nebavil
Nepovídal jsem si o jejich problémech
Ony mi ale vždycky pomáhaly
Hlavně v nocích
A těžkých dnech

Mé tenké přítelkyně pokaždé přišly
A staraly se o mne
Když jsem schovával tvář do polštáře
V momentech frustrace a utrpení
V mých falešných depkách
Utíkal jsem od neustálého přemýšlení

Jen je škoda, že jsme spolu byli krátce
Byly horké jako oheň
A prsty zabořené do kůže mě vždy pálily
Jenže pak prostě vyhořely
Ztratily to své kouzlo
Tu svou eleganci
A mně nezbývalo nic jinačího
Než je sprostě vyhodit
A nechat samotné ležet na ulici.

Kalhoty

23. srpna 2018 v 21:09 | Z. B. |  "Básně"
Ani nepomyslíš na to
Co vše nám dala síť
Jak se přibližujeme a vzdalujeme
Navzájem

Už hodiny se hádáš
Sama se sebou
Které kalhoty se stanou
Tvým novým já

Chceš raději bílé?
Anebo černé s dírami?
Co takhle modré, obyčejné?
Hlavně, aby byly s pořádnými kapsami

Nakonec najedeš na ikonu
A kupuješ je pro jistotu všechny
Stačí jen pár kliknutí
A vyťukat pár informací
Ani se nezamýšlíš nad svým jménem
Telefonem
Adresou
Příjmením

Všechno jim to dáš,
Protože chceš nové džíny

Jenže ty jsi zapomněla
Že máš tenká lýtka
A že stehna překáží ti mnohem víc
Přijedou ti hadry domů
A až si čerstvé zboží zkusíš
Nebude ti zhola nic.

Zbytečnosti

20. srpna 2018 v 22:43 | Z. B. |  "Básně"
Dva sklenění ptáčci
Kteří pořádně ani nedokážou stát
Na polici tak blízko mě

Vesmírný kámen
Splácaný z papíru
Který je pomalován bláznivými barvami
Věř mi, i když si řekla
Že je to zbytečnost
Přesto mi dělá někde v pokoji společnost

Malinká knížečka
Protože víš o mojí posedlostí maličkostmi
Jež je popsána miliony písmenky
A vše je tam jen a jen o nás

Dopisy, dopisy, dopisy
Každý z nich si nechávám
Přeješ mi k narozeninám
Sdílíš své pocity
Posíláš své kresby
A věnuješ mi básně

Představuji si den, kdy budu mrtvý
A mé potomky prohledávající byt
Spatří všechny ty zbytečnosti
A jedno po druhém je hodí na smetí

Mám hroznou chuť to též udělat
Chci se zbavit nostalgie
Ale pokaždé
Když jsou mé ruce s tvými věcmi těsně na hraně
Má mysl najednou zastaví je

Jsou to totiž zbytečnosti
Které nezbytně potřebuji

Bohužel ne vždy vidím tvou tvář
A díky těm krámům, co mám tak rád
Neupadneš v zapomnění.

V tichu řveme nahlas

18. srpna 2018 v 23:07 | Z. B. |  "Básně"
Na zdech jsou mé stíny
A nevíš, jaké temnoty se zbavit
Ale na tom skutečně nezáleží
Protože se mi vždy dostaneš do hlavy

A když se mě dotýkáš
Světlo oslepuje mé oči
Záře vycházející z tebe
Nemůže být znesvěcena mým mozkem

Z čeho jsi stvořena?
Ze zářícího, třpytícího optimismu?
Odkud jsi přišla?
Šel bych tam bez zaváhání

Podívej se, mé temno nezachvátilo tvou mysl
Naopak, ještě víc tě to rozzářilo
Můžeš mě dostat ještě výš?

Jsme tady spolu, na opuštěné, studené střeše
Ticho nás obklopuje, ale nahlas řveme
Až ale opravdu zmlkneme...

Prosím, dej mi znamení
Že není dovoleno skákání.

Kam dál